V době 1. sv. války narukovali do armády tito občané – dle záznamu kronikáře:

Josef Nedvěd, syn Kateřiny Nedvědové, švadleny
Bohumil Nedvěd – 18 let
František Lochman, Josef Lochman, Václav Lochman – bratři z čp. 39
Václav Kočí
František Eichler, strojní zámečník – čp. 37
František Eichler, rolník – čp. 36, jeho bratr Josef
Stanislav Janoušek – čp. 18 – padl
Eduard Vaníček – čp. 20 – raněn
Václav Rejzek – čp. 3 – padl do zajetí, nezvěstný
Václav Bayer – čp. 21 (22)
Václav Brož - čp. 23
Bratři František Stránský – padl, Josef Stránský – zemřel,Václav Stránský – italský legionář
Miroslav Fanta – padl
Jaroslav Danda – čp. 25 – raněn
Josef Postránecký – syn kováře
František Stejskal – čp. 2
Antonín Bukvička + jeho bratr Josef
Václav Šverma – čp. 10
František Hadač – čp. 11 – první československý starosta
Karel Fanta – obchodník
Jaroslav Muller – čp. 12
Václav Haloun – čp. ?- dnešní stodola u Šámalů + jeho bratr František – obuvník
Václav Šámal – čp. 8 – zemřel v lazaretu
Bohuslav Danda – padl, jeho bratr Jaroslav – legionář v Rusku
František Nevyhoštěný – padl jako francouzský legionář

Seznam legionářů okresu Ml.Boleslav uvádí následující jména:

Danda Jaroslav, nar. 25.3.1895, strojník – Rusko
Folprecht K., nar. 1899, kočí – Itálie
Hataš Josef, nar. 5.11.1894, rolník – Rusko
Nevyhoštěný František, padl 1918 u 22. pěšího pluku – Francie
Pelda Stanislav, nar. 1883, chalupník – Rusko
Kiršner.P., nar. 1889, listonoš – Francie
Stránský Václav, nar. 1895, obuvník – Itálie
Šámal Václav, nar. 6.12.1887, zemřel 1920 - Rusko

Padlým z let 1914-1918 byl v roce 1920 postaven pomník na návsi. (V těchto místech snad kdysi byl malý lom). V roce 1923 byl kolem postaven dřevěný plot. Ten současný je z roku 2006, vytvořil ho p. Jiří Janoušek z čp. 46.
Na počest vyhlášení samostatného československa v roce 1918 byly snad zasazeny lípy na návsi a další lípa na konci „Obícku“. Podle vyprávění by pod ní měla být zakopána láhev s dobovými penězi.
V roce 1924 byl do vesnice zaveden elektrický proud, v roce 1926 byly postaveny mostky přes strouhu. Při té příležitosti vzniklo jakési vodní družstvo, které mělo udržovat mosty a strouhu v pořádku. Zachovaly se dobové fotografie členů družstva, uloženy jsou v městském muzeu v MH. V roce 1930 byly vydlážděny místní komunikace.
Nyní něco ze vzpomínek pamětníků: Ve vesnici byly v provozu dvě hospody – v čp. 1, řečená V Troubě, a v čp. 40 – U Grobiána. Názvy vymyslel pan Skála, mlynář ze Březiny. Jednou přijel s celou kapelou a slavnostně zavěsil obě cedule s názvy. V obou hostincích se pak vše zapilo. Poté vždy přicházel do jedné z nich a kdo byl přítomen, byl pohoštěn.
V čp. 8 provozovala trafiku paní Šámalová. Dostala tuto možnost od státu, protože její manžel padl ve válce a ona sama musela vychovávat 2 děti. Pan Bobek z čp. 35 zvonil pravidelně v určitý čas ráno, v poledne a večer klekání. Když někdo zemřel, zvonilo se každý den až do pohřbu. Postupně zvonění zanikalo, naposledy se zvonilo ještě v 60. letech v neděli v poledne, v současné době pouze v případě úmrtí. Zvoníky byli postupně p. Ludmila Bukvičková z čp. 40, poté její syn Jiří a v současné době p. Peteráč.
Ve vsi byl aktivní sbor dobrovolných hasičů. Pořádala se pravidelná cvičení, členové se účastnili soutěží i hasičských sjezdů. V roce 1923 se v Hoškovicích pořádal župní sjezd mnichovohradišťské župy, kterého se zúčastnili zástupci hasičů z širokého okolí. Program byl celodenní. Po projevech a ukázkách hasičských zásahů následoval koncert a večerní taneční zábava. Podle podpisů v kronice byl tehdy velitelem Václav Šverma, jednatelem Václav Bayer, předsedou Josef Rejzek, náměstkem Josef Postránecký a pokladníkem Václav Štěpánek.
V letech 1937-1941 zde existovala lidová škola hospodářská – podrobnosti nezjištěny. Z těžkého období války a Protektorátu jsme zaznamenaly tyto postřehy. V době Protektorátu byl starostou obce Václav Kočí, pošmistr v Kněžmostě. Měl kromě jiného na starosti rozdělování potravinových lístků. Německými úřady byl vydán zákaz tanečních zábav. Mladí lidé z vesnice i z okolí se proto tajně scházeli v místní pastušině nebo ve špýcharu čp. 21 p. Sluky. Sem přicházel i p. Bárta ze Sezemic, který je učil tancovat, zvláště českou besedu.
Další oblíbenou zábavou bylo hraní ochotnického divadla. Tato činnost měla ve vesnici dlouhou tradici. Hrávalo se v hostinci U Šrytrů, některá představení i v přírodě, např. v prostoru před čp. 14 (Koštejnovi), diváci seděli na svahu před domem čp. 20. V městském muzeu se zachovala kronika zdejšího souboru Kolár, zachycující jeho činnost v letech 1942-1951. V čele souboru stál řadu let p. Bohumil Nedvěd z čp. 42, členů bylo i několik desítek, ať už občanů Hoškovic nebo i z okolních vesnic. Hrálo se většinou o Velikonocích, ale v některých letech bylo nastudováno i několik různých titulů. Namátkou jmenujme např. Eva nechce do školy (uváděla se několikrát, např. i ve Veselé), zpěvohry Dcerušky tatíka Berušky nebo Písně, dcery ducha mého. V roce 1946 se pak hrála např. Stráž na hranicích, v roce 1947 Už zase je v čechách jako bejvávalo nebo Václav Hrobčický z Hrobčic, v roce 1948 Chudý písničkář a Srážka vlaků. V roce 1951 spolek ukončil svou činnost zapojením do Osvětové besedy. Divadelní rekvizity – opona a kulisy (malované p. Bobkem), klavír, světla a další majetek spolku zůstal uložen v místním hostinci a byl později zlikvidován. V době války po několik let vždy přes zimu na návsi postavil svou maringotku kočovný komediant p. Šimek s rodinou a secvičil s místními dětmi divadelní hru. Na představení pak pozval rodiče dětí a tím si přivydělával.
Události roku 1945 se projevily i v naší vesnici. Už v dřívějších dobách se v blízkém lese na čižinech schovávali uprchlí zajatci – Rusové. Měli tam vybudované dva bunkry a místní občané jim poskytovali jídlo. P.Paldusová z č. 43 vyprávěla, jak znamením, že mohou přijít do domu, býval bílý hadr na plotě směrem k silnici. Několik Rusů se ukrývalo přímo v domě p. Lochmana v kuchyni pod podlahou. V únoru 1945 s blížící se frontou vedli Němci přes vesnici do Krupé zajaté Rusy, Francouze a Angličany. Přes noc byli „ubytováni“ ve Březině ve stodole u Novotných. Občané Hoškovic jim museli uvařit polévku. Pan Janoušek vzpomíná, jak jako chlapec spolu s ostatními jídlo do Březiny vezl. Polévka byla nalita na dvoře do necek a vyhladovělí zajatci se k nim zběsile vrhali. Při tom je Němci surově mlátili. Zajatci byli bosi, nikdo jim nesměl nic dát či jim nějak pomoci. Nejhůře se zacházelo s Rusy, Francouzi a Angličané nebyli tolik hlídáni.
Na jaře se očekával přechod fronty. Blízko vesnice od trati směrem k čižinům nechali Němci vykopat protitankový zákop – 20 m široký, 3 m hluboký. Menší zákop byl i u Dandů na kopci. V květnových dnech procházela vesnicí německá armáda. 8.5. začali partyzáni ze skupiny majora Volka Němce odzbrojovat. Od rána odváželi koně a vozy do blízkých Arnoštic. Odpoledne v 16 hodin však Němci ještě statek vybombardovali. 9.5. se očekával už dopoledne příjezd Rudé armády, vojáci však dorazili až odpoledne. Přijeli od Turnova, na silnici a poté u pomníku byli přivítáni chlebem a solí. Z této události se zachovaly fotografie. Vojáci pak pokračovali dál na Prahu a na Krupou. Za nimi přišly zásobovací oddíly, hnaly dobytek od Březiny přes „Obícek“ k místnímu rybníku, cestou zničily obilí. Krátký čas pak byli vojáci ubytováni ve stanech u Šípů na zahradě. Ruští vojáci dávali dětem bonbóny, ale na druhé straně se před nimi musely ženy a dívky schovávat. Zajímavá je i vzpomínka na to, jak ustupující něm. vojáci vyhazovali peníze, děti je po příkopě sbíraly a chodily si za ně nakupovat cukroví, protože peníze ještě nějaký čas platily. Po válce byl za pomoc partyzánům oceněn především p. Antonín Lochman, z čp. 39, dále také V. Kočí a J. Danda.
Osvobození se pak v dalších letech připomínalo oslavou na návsi u pomníku a také v hostinci, kde děti recitovaly básně či předváděly různé scénky. Na závěr se vždy zpívala hymna. Oslav se účastnila celá vesnice.


Kam dál?
poválečné období - historie po roce 1989